Duch kočky

 Dobrý den, milí čtenáři a milovníci koček, chtěla bych Vás seznámit s jistou, až fantastickou, příhodou. Musím upozornit, že toto je zcela pravdivý příběh.



 Od našich sousedů nás často navštěvoval jejich kocour. Byl to černý perský kocourek, asi bez papírů, měl krásné oranžovo-žluté kulaté oči. Sousedé se o toho kocourka ani moc nestarali, stále někam jezdili a chudáčka kocourka nechávali celé týdny samotného. Nikdo ho nekrmil, možná se ti lidé spoléhali, že vleze k cizím lidem a sní jídlo pro jiné kočky.
  Tak se stalo, že nás začal navštěvovat, jelikož jsme mu občas dovolili podělit se o jídlo s našimi kočkami. On si k nám udělal velké pouto a později dokonce navštěvoval spíše nás, než jeho pravé majitele. U nás se měl totiž o hodně lépe. Kocourkovi jsme říkali Majdín nebo obvykleji Hivůd. Byl to takový náš miláček a mazlík. On totiž byl strašně klidné a přátelské povahy.
 Po několika letech jsme ho již brali skoro jako vlastního - a on nás určitě také.

 Jednoho dne jsme odjeli někam pryč. Od té doby jsme ho již nikdy neviděli. Asi ho přejelo auto nebo mu ublížili nějací zlí lidé a nebo ho někdo ukradl.
 Ale to ještě není konec - ten by byl až příliš smutný. Často mne navštěvoval v mých snech a jednou mě dokonce navštívil v reálném životě. Tedy, spíše mě navštívil jeho duch. Hýbal se, měl ta svoje krásná očka přivřená a koukal na mne. Stalo se to v ložnici jednoho rána. Závěsy byly ještě zatažené, ale přesto již bylo trochu vidět. Když jsem se zvedla z postele, už tam nebyl.
Dlouho jsem hledala nějaké racionální vysvětlení, ale na žádné jiné, než je to, které jsem si myslela již od začátku, jsem nenašla. Všechny naše kočky byly právě na snídani a ani žádná zatoulaná kočka se v ložnici nenašla.
 Můžete tomu věřit, ale nemusíte. Já tomu věřím a těch pár lidí, kterým důvěřuji a se svým tajemstvím jsem se jim svěřila, mi také věří.

Proto nepopírám tvrzení, že kočka má více životů, a že jejich duch je nesmrtelný.