"Již dlouho jsme se rozhodovali, zda si nepořídit do našeho domečku nějaké zvířátko, aby obveselovalo náš celkem tichý a monotónní život. Největším kandidátem byla samosebou kočička a pejsek. Nakonec jsme zvolili radši první možnost, protože nemůžeme přeceňovat naše síly, když žádné zkušenosti s pejsky nemáme. Kočička je na rozdíl od pejska samostatnější a tudíž méně náročná na péči.
Jednoho dne jsme jeli na zvířecí tržnici vybrat si nějaké to koťátko. Moc velký výběr tam nebyl, ale přesto nás hned od začátku zaujalo maličké šedé koťátko - jak se později ukázalo, byl to kluk. Vypadal skvěle, udávající páníčkové se o něj určitě dobře starali. Měl hedvábně lesklý kožíšek, zdravé bílé zoubky a nezatrhané drápky.
Za symbolickou cenu jsme ho hned dostali. Tato koupě byla jak pro nás, tak i pro původní páníčky dobrá, protože bylo vidět, že si zjevně oddychli - "Asi měli těch koček moc." říkali jsme si.
Koupila se krásná hnědá kočičí přepravka a koťátko se v ní vezlo autem až tam, kde bude jeho nový domov. V autě se docela docela bál - možná jízdy, možná nás. Když jsme ho totiž vyndávali z auta, všimli jsme si malého mokrého fleku na potahu.
Přes všechna úskalí si nakonec kocourek Rošťák doma zvykl, přestal se bát a jedl s chutí. Ze začátku sice dělal všude loužičky a "páchnoucí překvapení", ale brzy s tím sám od sebe přestal - možná na to mělo vliv naše kárání a snažení se ho naučit na píseček. Dokonce jsme mu zřídili ve dveřích "kočičí dvířka", aby mohl chodit udělat potřebu, když zrovna nebudeme doma a tím se vyvarovat loužičkám a hromádkám kvůli tomu, že to prostě nevydržel.
Ale jedna záhada nám stále vrtala hlavou. Kupovali jsme Rošťákovi plno kočičích hraček, ale jakmile jsme ho nechali chvilku samotného, hračky záhadně mizeli. Hledali jsme je všude, pod nábytkem, v dekách, pod polštáři, za závěsy i v jeho pelíšku.
Takto schovávání hraček pokračovalo a bylo čím dál častější a rychlejší. Rošťák byl ale číslo!
Dokonce se volalo naší známé, co byla psycholožka. Ale ta nám řekla, že nám neporadí, zvířata se chovají jinak než lidé. Ale kdyby to bylo třeba malé dítě, které ale už umí chodit, tajně by ho sledovala.
Tak jsme si sedli na křeslo a střídali se na stráži, ale i když jsme se později i schovávali, Rošťák stejně věděl, že tam jsme - cítil nás.
Až mne jednou napadlo, že by "hlídač" měl změnit svůj pach. Tak se koupila nějaká voňavka nepodobná těm naším a pořádně jsem se s ní polila. Tak jsem poslala Rošťákovi nějakou hračku - přikoulela jsem ji z jiné místnosti dveřmi, aby nepoznal, že jsem si změnila vůni.
Čekal až se barevná chrastící kulička dokoulí a pak si s ní začal hrát. Po asi půl hodině hraní počalo náhlé ticho, byly slyšet pouze kočičí krůčky a občasné mimovolné zachrastění - "To si určitě vzal do zubů tu hračku a šel ji schovat!" říkala jsem si "Hlavně ho nesmím vyrušit!"
Pomalu jsem zacouvala za dveře koupelny a pozorovala klíčovou dírkou, co bude dál.
Rošťák se takřka plížil, všude se ohlížel a čichal, zda není na blízku nepřítel, který by mu mohl vzít kořist. Přímo před dveřmi do koupelny se zastavil, zatajila jsem dech a ani se nehnula. Přišel na mne?
Pustil kuličku na zem a odešel ke kočičím dvířkům ven. Za chvilku se vrátil, popadl kuličku a odnesl jí někam ven.
Chvilku jsem počkala než bude "vzduch čistý". Pak jsem vyrazila potichu ven. Nejdřív jsem nemohla Rošťáka najít, ale nakonec jsem ho objevila na písečku kam chodí na záchod. Zrovna něco zahrabával. Avšak jak mne zahlédl, utekl pryč do domu.
Vypadalo, že už jsem ho prokoukla, jen jsem se musela poradit s ostatními, zda je to vůbec možné.
Další den jsme se shromáždili u místa činu a chvíli se dohadovali kdo do toho písku hrábne. Samozřejmě to padlo ne mne, protože já jsem si to prý vymyslela, takže rizika ponesu já.
A jestli to tam bylo? No jasně, snad úplně všechny hračky. Stáří zahrabání se dalo poznat nejen podle hloubky, ale i podle toho jak moc byl písek ztvrdlý.
Ptáte se, co jsme s tím udělali? Prostě jsme zase odendali kočičí dvířka a museli jsme hold občas přetrpět tu jednu loužičku."
Žádné komentáře:
Okomentovat